Jak jsem šla do katolického kostela

Ještě pořád. Pořád čtu tu knihu od Tomáše Halíka - Vzdáleným nablízku. Je tak nějak milá, lidská, přátelská... Ráda ji znovu otvírám. Je o nás - o lidech, kteří se nehlásí ke katolické církvi. A nechodí do kostela. Tedy rozumím tím - do katolického chrámu. Je ale adresována katolíkům, to je z textu zřejmé. Takže je to vlastně "o nás bez nás". Zvláštní.

Nicméně povzbudivé je, že podle pana Halíka nejsme ztraceni. Ani nejsme hříšní tím, že máme tu "kostelní absenci". To mě víc než těší. A podle pana Halíka by na nás měli být katolíci hodní. A snad nás i pozvat dál, do svého svatostánku.

Ale jak tak vzpomínám, takového pozvání se mně dostalo jen zřídka. Mám z toho prostě pocit, že o nás "nesrozumitelné" by tam těžko někdo stál.

Ve městě, kde teď jsem, to vnímám asi tak: katolická církev - to jsou určité rodiny. Už tradičně se v kostele scházejí. Už tradičně - a cítí to jako zásluhu. Cítí se lepší, a zájem o nováčky nemají. Žel. Ta řídká pozvání, jichž se mně vlastně dostalo, byla učiněna v cizích městech; kde - paradoxně - ani případný "hostitel" (tedy ten, kdo mě do kostela zval) nebyl domovem. Z toho si dovoluji soudit, že dotyčnému bylo šumafuk, jestli naruší komusi zaběhnutý pořádek. Klídek a vody stojaté...

Dnes jsem byla - ač nikým nezvána - v tomto městě prvně v katolickém kostele.

Šla jsem až na podvečerní mši; ale už dopoledne mně přicházely myšlenky na církev, i myšlenky o "ceně" každého člověka. Jsme cennější než vrabci, říkal tak mimochodem Ježíš. Kupodivu to se mně stalo dnes dopoledne nosnou myšlenkou, a stačilo mně to ke štěstí. Bylo to nejspíš tím, že jsem si četla (asi včera?) o katolické církvi, a znejistěla jsem v tom, zda Bůh může vůbec člověka milovat...?

Posílena tedy radostnou myšlenkou, že jsme určitě cennější než vrabci, vypravila jsem se do kostela. A když jsem tam brala za kliku, bleskla mně hlavou myšlenka, že církev JE  TAJEMSTVÍ. Překrásně o tom píše Tomáš Halík:

"Církev ... je pro nás tajemství: neznáme především její hranice, nevíme ani, kde začíná a kde končí, kdo do ní patří a kdo ne. Svatý Augustin napsal: Mnozí, kteří si myslí, že jsou uvnitř, jsou vně - ale také naopak."

A dále:

"Poslední koncil zdůraznil, že církev je svátostí - tj. symbolem a zároveň nástrojem - jednoty všech lidí a národů v Kristu; jednoty lidstva, která však nemůže být plně uskutečněna uvnitř dějin - je to "eschatologický cíl". Každý člověk, skrze tajemství Vtělení, je už nyní "nějak" spojen s církví - už svým lidstvím je totiž spojen s lidstvím Kristovým, a tudíž má i určitou účast na jeho "mystickém těle", církvi."

Takže - abych pokračovala ve svém vlastním zážitku:

strefila jsem se zrovna do toho dne, kdy katolická církev slaví narození Panny Marie. Tedy - to není právě můj šálek kávy... Nicméně - při čtení Písma jsem se uklidnila. Paradoxně - byl to rodokmen Ježíše Krista, tedy asi padesát hebrejských jmen... Ale bylo to něco, co znám a nijak nezpochybňuji. Uklidnila jsem se, ale o soustředěném vědomí se nedá mluvit.

Lavice byly poloprázdné, ale těsně vedle mě se postavila starší žena; tak těsně, až mně to nebylo příjemné. Pravděpodobně jsem jí nechtěně obsadila místo, což si nenechala líbit jenom tak. V celém kostele nebyla asi žádná dvojice takhle slepená, jak se ta paní lepila právě na mě - na novou, neznámou osobu. O kus jsem si odsedla. Nesnesla jsem její zpěv, který mně zněl bezprostředně do ucha. Proti mé vůli se mně vybavil Mr. Bean, a jeho hudební kreace v kostele. 

Další rozptylující element byla ta dáma, co stála přede mnou. Takové náušnice jsem nikdy neviděla: velké fialové vějíře, které se jí zakusovaly do boltců, a z nichž visely stříbrné šňůrky. Ty se ve světle kostela nápadně blýskaly... Tedy, jsou místa, kde považuji takové cetky za nevhodné. Ale byla to prostě její volba. A píšu o tom jen proto, že se s tou volbou potřebuji vyrovnat. Já jsem zas měla vyšoupané rifle a příšernou zelenou bundičku; takže to taky nemuselo být někomu po chuti.

V písních mě zaujala vazba "můj Ježíši". Zvláštní vazba. Pro mě - nepřípustná vazba. Cítím, jak mně v ústech drhne. Ježíš není můj, ať už k Němu cítím cokoliv. Mám to takto vevnitř uspořádané, co mně sahá má paměť. A mohu-li k tomu ocitovat opět pana Halíka, pak to bude asi tato pasáž: "Jde mu (Moingtovi) o to, překonat pojetí Boha jako vlastnictví, které jsme zdědili jako jakýsi předmět, jímž je možné manipulovat a na nějž si můžeme činit zvláštní nárok. Objev živého, jednoho Boha (který je samozřejmě také "Bohem našich otců") spočívá v objevu, že je to zároveň Bůh těch druhých."

Tak tedy: zpívání jsem se raději zdržela. Moje myšlenky se Boha dotýkaly jakoby letmo; bez oné hloubky, kterou si mohu dovolit v klidu domova. Napadalo mě, jestli to tedy má cenu, trávit zde čas. Cítila jsem spíš nedostatek kontaktu - s Tím, kvůli kterému by to všechno zde vlastně mělo být.

Vpředu vedle oltáře hořely obrovské, vysoké svíce; a bylo jich šest. Tři na každé straně oltáře. Vtom - koukám - jedna svíce zhasíná... Už téměř nehoří...  Ať zírám jak chci, jedna z těch silných svěc zhasíná; jakkoliv je to nepravděpodobné. Zůstalo jich pět. Bylo to jako vzkaz: pětka je mé číslo. Vibrační.

Zvláštní pocit to byl... Všichni ty svíce vidí, jsou monumentální. Ale jen pro mě znamenají - vzkaz.  

Po skončení mše jsem odcházela pokud možno tiše a poněkud v rozpacích. Dost jsem se styděla, že musím ještě nakoupit. Já musím do sámošky...! (Žel.) Jakkoliv je mně trapně; protože po něčem tak vznešeném, jako je přítomnost při mši, jako je účast v rozjímání o Bohu, mám jít koupit rajčata a vánočku. A konzervu s tuňákem.

Diskrétně jsem zmizela z dosahu kostela a vmísila se mezi kolemjdoucí občany. A pak - šup do Alberta, rychle. Jenomže... to už za mnou hlaholila tlupa katolíků z kostela, kteří - sotva v ústech rozpustili hostii - pádili si nakoupit, a hlasitě se přitom bavili.

Bože. Nezávidím Ti. Máš to v nás ale pěknou čeládku...