Můj čaj je jenom můj...

...a když si ho uvařím do hrnku s drakem, zavřu se s ním do koupelny. Zásadně do koupelny.

       Moje koupelna není přepychový výplod skvělého architekta; je to obyčejná paneláková koupelna bez oken, ale je tam teplo, světlo a klid. Malý, malinký prostor a stupačky až do stropu. Sednu si na stoličku a nohy dám na vanu. Opřu se o zamčené dveře, a nechám myšlenky, ať se noří až odkudsi z hlubiny.

       Nejdřív je to změť. Co se stalo ráno, co včera. A úleva, že nikdo není nablízku. Pane Bože, to je úleva! Nikdo na mě nemluví. Nikdo nic nechce. Srkám horký čaj.

       Někdy u toho usnu. Ale někdy... chytím nit. A moje myšlenky dokáží být velmi vznešené, a sahat třeba k samotnému Bohu. Ano, k Bohu! Baví mě takto přemítat. Bůh je, nebo není. Ale pokud je, není to blb. Snad ani neznám pozitivnější myšlenku. Je možné, že je zde někdo inteligentní, komu není třeba vysvětlovat kdejakou prkotinu. Vysvětlovat složitě, a vysvětlovat marně.

       Pouhá MOŽNOST, že žije někdo takový, je pro mě opravdovým evangeliem.

       On ví. Jestli je, tak rozumí. Zná moje úpadky i velké činy. Jsou; pochopitelně, že jsou. Obojí. A On ví, proč byly. Proč jsem se dopustila zlých věcí i skvělých gest.

       Spokojeně vycházím ze své oázy, čaj vypitý. Drak pořád stejně nad věcí.

       Až včera se mně stala zajímavá věc: čistím si takhle večer zuby ve své koupelně, a v patře nade mnou - znáte ty paneláky, všechno je tam slyšet - v koupelně nade mnou, tam někdo něco pije; srká... 

       Čaj... ?