Kult rozumu je extrémismem dneška

       Bohužel. To není objektivní pohled na svět, jak si jeho vyznavači myslí. To je upřednostnění jedné funkce mozku a vědomí před jinými. Před intuicí, před mimosmyslovým poznáním; které ovšem člověk taky má, a kterými se poznávají věci podstatné!

       Vstoupili jste do stavu manželství? A jaké důkazy vám váš protějšek dal, že právě on bude ten nejlepší? Změřili jste nějak svůj vztah k němu (k ní)? Jakými veličinami?

       Líbil se vám film? Vzrušuje vás hlavní postava? Toužíte po ní, i když není hezká... Proč? A opravdu toužíte? Ach ano, cítíte to přece... Cítíte to tak jasně! Víte to jen vy, a přece je to tak. Váš cit je pravý, touha nefalšovaná. Reálná, jako támhleten dům. Či most. Reálná jako cokoliv, co mohou lidé změřit.

       To, co cítíš, není jen chemie, to, o čem se ti zdá, není jen potlačený sexuální pud. I když právě tak by to skeptici pojmenovali. Prosím; kdo se chce degradovat na kupu chemikálií či zvíře, nemělo by mu být bráněno. (Potíž je ovšem v tom, že právě tito lidé bývají kamenem úrazu ostatním; těm, kteří chtějí používat vědomí celé jako komplex funkcí. K životu a k poznání.)

       Tzv. osvícenství, jež do Evropy přineslo kult rozumu, nás ovlivňuje dodnes, a to zásadním způsobem; což je s podivem, protože jde o myšlenkové hnutí s vrcholem v 18. století. Osvícenský ateismus a zbožštění rozumu vládnou "vzdělanému" Západu i dnes; nebyl schopen z bludného kruhu vystoupit, nevytvořil - v tomto směru - nic nového.  

       Výrazným pokusem o poražení osvíceneckého dogmatu bylo zejména dílo C. G. Junga, díky kterému se zbožštění rozumu otřáslo v základech. (Dodnes je ale v psychologii a ve společnosti vůbec častěji citován Sigmund Freud: Jungův kolega, který se bránil osvobodit člověka ze zajetí sexuálního nutkání.) C.G. Jung ukázal na nespočtu svých případů, že "rozum" není žádnou objektivitou; že i tzv. logické uvažování člověka je vždy ovlivňováno obrovským komplexem, jakousi šedou eminencí ve stínu vědomí. A tuto šedou eminenci nazýval nevědomím člověka.

       Nevědomí je ovšem daleko větším komplexem, než celé vědomí. Zahrnuje vše, co jsme jakoby pozapomněli; vše, co jsme vytěsnili (odmítli), protože to nevyhovělo našemu rozumu, tedy naší hře na pravdu. Problém je v tom, že tyto obsahy v nevědomí dál žijí; neztratily se. A čím rezolutněji jsou potlačovány, tím větší kladou odpor a vyvíjejí tlak. Pochopitelně, že ovlivňují rozum, uvažování.

       I proto je poněkud směšná hra na objektivitu rozumu, hra na nezávislost a logiku a empirické poznání. Žádný člověk nemyslí nezávisle, ve společnosti Západu neexistuje objektivita. Jediní, kdo by mohli toto umění dokázat, by mohli být lidé, kteří zvládají komunikaci s celou svou bytostí, tedy i s nevědomými obsahy - možná buddhističtí mnichové, mystici; zajisté Ježíš... A pochopitelně tiché výjimky z průměru, které ovšem na 99,9% nemají přístup na půdu akademiků a do tzv. vědeckých kruhů dneška. A navíc jich je jen jako šafránu.

       Kdybychom sobě a svému okolí přestali vyčítat, že věříme tomu, co prostě "jen" cítíme, kdybychom pracovali na tom, abychom cítili mnohem víc, byli bychom dnes mnohem dál v poznání.

       Ale potácíme se světem s přiškrceným vědomím, a je to jak výlet autem po dálnici se sešlápnutým brzdovým pedálem.