Poučení z rozklepaného vlaku

Tak jsem dnes jela vlakem do krajského města. Byl to starý vlak, vykopávka Českých drah, co se při jízdě celičká klepe, a vydává hrůzyplný ryk.

       V kupé jsme seděli čtyři - a každý byl ve svém vlastním koutečku. Tři mladí muži a já. Všichni tři měli v ruce mobily; dva něco v mobilu hledali, třetí měl na uších blikající sluchátka a oddával se hřmotné chaotické hudbě. A já jsem z tašky vytáhla - tablet.

       Vzpomněla jsem si na Ježíšova slova: Boží království není tady nebo tam; je - MEZI VÁMI !  

       Říkám si: tak mezi námi těžko. Nebo - možná jo, ale jsme líní to zjišťovat. A tak to nemůžeme prožít - a to je škoda.

       My neumíme žít přítomnost. Stále nás někdo čeká někde v mobilu, a na Facebooku celá fronta "přátel". (Jací jsou to "přátelé"? Nesmysl. Nikdo z nás nemůže mít 60 přátel. Nebo 170, jak je na FB tak časté. Známých - snad. Přátel nikoliv.) No a těm čekajícím, co nás znervózňují na sítích, my cosi dáváme. Jakýsi odvar z komunikace.

       A říkám si - co my jim můžem dát, těm vzdáleným, když neumíme dát vůbec (ale vůbec!) nic těm, co právě sedí vedle nás? Když těm fyzicky blízkým neumíme dát ani úsměv, slovo, gesto; a hoši v kupé nedokázali ani při odchodu pozdravit...

       Zoufale neumíme žít přítomnost - ani ve smyslu časovém, ani ve smyslu přítomnosti jiného člověka. My neumíme prostě ŽÍT. A mobily a tablety tomu nasadily korunu. Oddělují lidi v čekárnách, a dokonce jsem už viděla i partnerský pár, jak sedí na lavičce u sebe, a každý má v ruce - tablet. Holka se klepala zimou, ale její společník to neviděl. Neměl prostě čas si povšimnout...